Provozovatelé platforem obvykle spolu s uveřejněním nabídky cenných papírů poskytují emitentům i zájemcům o úpis také další služby. Mezi tyto služby může mimo jiné patřit uveřejnění hodnocení dluhopisů včetně investičního horizontu, odvětví emitenta a předpokládané rizikovosti dluhopisů, přípravu textu smlouvy o úpisu a zprostředkování jejího uzavření či adresné oslovování potenciálních investorů se zřetelem k jejich předchozí investiční činnosti.
Právě situace, kdy provozovatel platformy umožní zákazníkovi vyplnit objednávkový formulář online, a na základě něj pak připraví návrh textace smlouvy o úpisu mezi emitentem a investorem (zákazníkem) je na trhu poměrně obvyklá. Draft smlouvy je následně zaslán k podpisu oběma smluvním stranám. Ve svém sdělení se ČNB mimo jiné zabývala otázkou, zda lze tento postup podřadit pod investiční službu přijímání a předávání pokynů dle ZPKT. Tato služba se skládá z přijetí pokynu (strukturovaného sdělení) zákazníka s dostatečně konkrétními informacemi a jeho následného předání k provedení třetí straně. V tomto případě provozovatel webového rozhraní obdrží prostřednictvím poptávkového formuláře dostatečně konkrétní informace k vyhotovení smluvní dokumentace, dá se tedy předpokládat, že takový postup naplní definici pokynu dle ZPKT. Poté, co zprostředkovatel detaily zapracuje do smlouvy, postoupí ji k podpisu třetí straně – emitentovi, pokyn zákazníka tím předá třetí straně k provedení. V souladu s výše uvedeným tedy tento postup naplní definici investiční služby přijímání a předávání pokynů dle ZPKT, s čímž se ve svém stanovisku ztotožňuje i ČNB.
Nabízení finančních produktů elektronickou formou je stále rozšířenější praxí. Obdobným příkladem může být sjednávání spotřebitelských úvěrů, kdy zákazník vyplňuje veškeré informace do interaktivního formuláře, na základě kterého je v řádech minut k vygenerována podepsaná smlouva. Zásadním rozdílem je, že poskytovatel i zprostředkovatel spotřebitelského úvěru musí disponovat licencí či oprávněním udělovaným ČNB, takovou povinnost emitenti či zprostředkovatelé nabídky korporátních dluhopisů nemají. Ochrana zákazníka je tedy v tomto smyslu omezená.
Zákon o spotřebitelském úvěru považuje za nabízení možnosti sjednat spotřebitelský úvěr již samotnou reklamu nebo zmíněné získávání informací prostřednictvím online formuláře. Od tohoto okamžiku je poskytovatel či zprostředkovatel povinen spotřebitele informovat o rozsáhlém množství údajů a plnit další související zákonné povinnosti.
Naproti tomu v případě emise korporátních dluhopisů dosud jasně stanovené požadavky pro tyto situace nebyly. Vzhledem k tomu, že trendem posledních letech je stále častější nabývání korporátních dluhopisů nekvalifikovanými investory, je tedy zcela na místě právní úpravu vyjasnit a předejít tak možné právní nejistotě, která by v opačném případě mohla nastat.
Ačkoli snaha regulátora držet krok s aktuálními trendy je dozajista vítaná, na místě je úvaha o rozsahu těchto nově vznikajících omezení. Nejen ochrana klienta, ale taktéž ochrana samotného emitenta, kterým může být často malý či střední podnik, by neměla být v tomto ohledu opomenuta. Takový přístup reflektuje i nové nařízení o prospektu účinné od 21. července, když zavádí tzv. unijní prospekt pro růst. Ten se snaží právě malé a střední podniky v jejich činnosti podpořit. V tomto duchu by tedy mělo být přistupováno i k další legislativní a výkladové činnosti v oblasti vydávání korporátních dluhopisů.
