V řízení ve věci C-18/18 rakouská poslankyně Eva Glawischnig-Piesczek navrhovala, aby bylo Facebooku nařízeno smazat komentář k článku, který se týkal její osoby a byl zveřejněn na soukromém profilu. Komentář byl veřejně dostupný a rakouské soudy ho shledaly způsobilým ublížit poslankyni na cti, urazit ji a pomluvit.
V kontextu výkladu směrnice o elektronickém obchodu (Směrnice), která na daný případ dopadá, je rozhodnutí SDEU zcela zásadní. Dle článku 15 Směrnice poskytovatelé služeb informační společnosti (Internet Service Providers – ISP) nemají obecnou povinnost kontroly obsahu. Jinými slovy členské státy neukládají ISP povinnost „dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost“.
Zároveň dle této Směrnice ISP, tedy i poskytovatel hostingu jako je Facebook, nemají odpovědnost za ukládané informace, a to za předpokladu, že o jejich protiprávnosti nevěděli, nebo jakmile se o jejich protiprávnosti dozvěděli, tak jednali neprodleně za účelem tyto informace odstranit nebo k nim znemožnit přístup. Tímto „zproštěním odpovědnosti“ však není dotčena povinnost ISP na základě rozhodnutí soudního nebo správního orgánu ukončit porušování práv nebo takovému porušování předejít. To se děje zejména ve formě odstranění protiprávních informací nebo zamezení přístupu k nim.
Právě k rozsahu a obsahu této povinnosti se SDEU vyjádřil v dotyčném rozhodnutí, které se týká nejen Facebooku, ale i veškerých dalších ISP coby poskytovatelů hostingových služeb ve smyslu čl. 14 Směrnice, respektive jeho provedení v českém zákoně o některých službách informační společnosti. SDEU konkrétně uvedl, že Směrnice nebrání tomu, aby soud členského státu mohl poskytovateli hostingu uložit povinnost odstranit informace, které ukládá a které mají stejný obsah jako informace, která byla dříve prohlášena za protiprávní, nebo k nim zablokovat přístup bez ohledu na to, kdo požádal o ukládání těchto informací. To odůvodnil mimo jiné skutečností, že sociální síť usnadňuje rychlý přenos informací ukládaných poskytovatelem hostingu mezi jejími jednotlivými uživateli a tudíž existuje skutečné nebezpečí, že protiprávní informaci bude následně reprodukovat a sdílet jiný uživatel této sítě.
SDEU ve svém rozhodnutí zašel ještě dále, když stanovil, že soud členského státu může v rámci ukládání povinnosti odstranit protiprávní informace vztáhnout tuto nejen na informace se stejným obsahem (tj. kopie komentářů), ale také na informace s tzv. „rovnocenným obsahem“. Tedy informace, jejichž obsah je formulován oproti informaci, jejíž obsah byl prohlášen za protiprávní, poněkud odlišně, ale plyne z nich totéž sdělení. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by velice jednoduché obejít soudní příkaz mírnou přeformulací a dotčená osoba by tak byla nucena podávat řadu návrhů směřujících proti jednání, které ji poškozuje.
SDEU navíc překvapivě uzavřel, že Směrnice nebrání tomu, aby tyto soudní příkazy vyvolávaly účinky na celosvětové úrovni. „Vzhledem ke globálnímu charakteru elektronických služeb měl unijní normotvůrce za to, že je nezbytné zabezpečit soudržnost unijních předpisů vztahujících se na tuto oblast s předpisy, které se použijí na mezinárodní úrovni,“ uvedl SDEU.
Pokud jde o působnost rozhodnutí soudních či správních orgánů členských států EU a jejich globální přesah, je tento závěr o celosvětové působnosti přitom zřejmě v rozporu se závěrem SDEU v jeho nedávno vydaném rozsudku ve věci C-507/17 Google LLC, právní nástupkyně Google Inc. vs. Commission nationale de l’informatique et des libertés (CNIL). Jak jsme již na našem blogu uvedli, SDEU v tomto rozsudku shledal, že ve vztahu k právu být zapomenut a s tím spojeným nárokem na smazání odkazů z výsledků vyhledávání současné unijní právo neukládá provozovateli vyhledávače (zde se jednalo o Google) povinnost tyto odkazy odstranit na celosvětové úrovni, tj. nad rámec jurisdikce členských států.
Ačkoliv oba rozsudky se po právní stránce týkají odlišných věcí, které jsou posuzovány na základě různých právních norem, nelze si nevšimnout, že výsledný efekt postihuje stejný druh subjektů (globální technologické giganty) a týká se prakticky stejných „objektů“ – informací volně dostupných na internetu (zde odhlížíme od skutečnosti, zda se jedná o informace protiprávní, jak je vnímá Směrnice, či ty, které mají být tzv. „zapomenuty“ ve smyslu GDPR).
V tomto světle je pozoruhodné, že SDEU zaujal opačný postoj k působnosti rozhodnutí orgánů členských států EU, a to ve dvou prakticky bezprostředně po sobě následujících rozsudcích týkajících se otázky rozsahu působnosti unijních předpisů ve světě internetu. Do jisté míry by se tak mohlo zdát, že rozsudek pozdějšího data svým způsobem „neguje“ nebo alespoň oslabuje závěry SDEU obsažené v rozsudku dřívějším. To zcela jistě nepřispívá k právní jistotě, pokud jde o neustále diskutovanou působnost, jakož i vymahatelnost rozhodnutí orgánů členských států EU v prostředí internetu, které faktické hranice států ze své podstaty ignoruje.
