Český autorský zákon považuje za právem chráněné dílo jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, kterým může být pouze fyzická osoba, tedy člověk. Pokud je tvořící technologie dostatečně autonomní, jejímu původnímu tvůrci není možné přiznat autorství vytvořeného díla, které tak zůstane bez právní ochrany.
Zahraniční právní systémy nabízejí dva možné přístupy. Buď je, podobně jako v českém právním prostředí, vyžadováno autorství člověka. Tento postoj razí například úřady USA nebo Evropský patentový úřad, který nedávno odmítl dvě přihlášky patentu vynálezu vytvořeného AI. Vyšel přitom z podobných základů jako český autorský zákon – původcem patentu může být pouze fyzická osoba, kterou AI není a navíc ani neoplývá právní osobností, která by jí umožnila obecně přiznat práva.
Druhým přístupem je ustanovení zákonů například ve Spojeném království, Irsku, Indii nebo v Hongkongu. Tam za autora považují osobu, která provedla opatření pro vytvoření díla. Tou ale může – podobně jako při určování odpovědnosti za jednání AI – být celá řada zúčastněných osob, od vývojáře po koncového uživatele systému. K tomuto řešení se nedávno přidala i Čína, když soud v Šen-čenu přiznal autorskoprávní ochranu článku vytvořenému softwarovým AI programem, respektive tvůrcům tohoto programu.
Ačkoliv i druhý přístup k možnému autorství „skrze“ AI má své slabiny, především v případě systémů, které by používal koncový uživatel odlišný od jejich vývojáře, přeci jen nabízí zúčastněným osobám širší možnost ochrany. První přístup svým způsobem odrazuje od vytvoření systému s takovou mírou autonomie, při které autor neobhájí své autorství k vzniklému dílu jako výsledku jeho vlastní tvůrčí činnosti. Budoucím praktickým řešením může být buď diskutovaná, ale silně kritizovaná možnost přiznat AI určitou právní osobnost (jako tzv. elektronické osobě) anebo zcela nový koncept právní ochrany takto vzniklých děl.